Víte, co pijete? Balené vody a pitná voda z kohoutku

Časopis TEST - Občanské sdružení spotřebitelů TEST zveřejnilo výsledky rozsáhlého testu balených a vodovodních vod. Na základě těchto výsledků Vám předkládáme článek s nejdůležitějšími informacemi, doplněný o názor praktické lékařky.
Detaily testu naleznete na: www.dtest.cz
 

1. TEST: Opravdu víte, co pijete?

Nedovolený výskyt cizorodých organických látek - chloroform, benzo(a)pyren, dichlormethan. Nadlimitní obsah dusitanů. Zvýšený počet organotrofních bakterií. Podezření na přítomnost cizorodé toxické látky nebo použití nedovolené „antimikrobiální“ úpravy. Vše „zabaleno“ v balené pramenité a minerální vodě. Takový je výsledek testu zaměřeného na vody, který v daném rozsahu byl proveden vůbec poprvé.

Časopis TEST provedl srovnání kvality 18 balených neperlivých vod a pitné vody natočené z kohoutku v pěti městech – Ostravě, Brně, Plzni, Praze a Liberci. Analýzy se zaměřily na mikrobiologickou kvalitu, obsah žádoucích látek i látek, které mohou vodu negativně ovlivnit jako například sodík, fluoridy, sírany, železo. „Ve výčtu provedených analýz nechybí ani látky zdravotně závadné, jejichž představiteli jsou dusičnany, dusitany, benzo(a)pyren, polycyklické aromatické uhlovodíky, chloroform, arsen, olovo, nikl a další,“ uvádí Ida Rozová, šéfredaktorka časopisu TEST. U balených vod bylo provedeno 64 analýz, u vodovodní vody navíc ještě zkoušky zaměřené na pesticidy.

Benzo(a)pyren, prokázaná karcinogenní látka pro člověka, byl na rozdíl od testované pitné vody z kohoutku zjištěn v pramenitých vodách Bonaqua (min. trvanlivost 20.06.2010) a Aqua Bella (min. trvanlivost 09.08.10), objevil se i ve dvou balených pitných vodách značek S Budget (min. trvanlivost 21.07.10) a Tesco Value (min. trvanlivost 14.07.10).
V pramenité vodě Aquila aqualinea analýzy odhalily dvě nedovolené cizorodé organické látky – benzo(ghi)perylen (polycyklický aromatický uhlovodík) a chloroform.
Chloroform v pitné vodě z ostravského kohoutku převýšil český limit, je ale hluboko pod požadavkem evropské směrnice.
Nadlimitní množství železa obsahovala pitná voda z Plzně.
Ve dvou balených vodách, Rajec (min. trvanlivost 04/2010) a Dobrá voda s deklarací „vhodná pro přípravu kojenecké stravy“ (min. trvanlivost 28.07.10), nebyly nalezeny organotrofní bakterie. „Nulový nález budí podezření, že buď je ve vodě nějaká cizorodá toxická látka, která tyto bakterie usmrcuje, nebo je před stočením používána nějaká nedovolená 'antimikrobiální' úprava,“ dodává Ida Rozová.

Zdroj: tisková zpráva Časopisu TEST - Občanské sdružení spotřebitelů TEST

2. Není voda jako voda

K nám jako koncovým uživatelům se dostává:

• Kojenecká a pramenitá či minerální voda „vhodná pro přípravu kojenecké stravy a nápojů“ a balená pitná voda
• Pitná voda (kohoutková)

Oba typy vod mají své stanovené limity pro obsah určitých látek, jejichž množství se trvale kontroluje. U balených vod musí být obsah všech látek uvedený na obalu. Rozbory vody z kohoutku naleznete např. na webových stránkách své vodárenské společnosti.
Vody obsahují látky žádoucí i nežádoucí – své limity mají obě skupiny látek.

Látky ve vodě žádoucí

Vápník a hořčík
Optimálně by měl jeden litr vody obsahovat cca 40–80 mg vápníku a cca 20–30 mg hořčíku;
vzájemný poměr celkového příjmu vápníku hořčíku potravou by měl být cca 2:1; uvedený optimální poměr lze odvozeně vztáhnout i na vodu. Celková tvrdost vody (suma vápníku a hořčíku) by se měla pohybovat mezi cca 2–3,5 mmol/l.
Denní příjem vápníku by měl činit 800–1000 mg. Denní příjem hořčíku by měl činit cca 300 mg.

Látky, jejichž zvýšené množství mohou kvalitu vody negativně ovlivnit

Mnohé z látek přírodního původu, které se nacházejí v podzemní a povrchové vodě, lidský organismus v malém množství potřebuje, aby se správně vyvíjel. Patří mezi ně například chloridy, zinek, železo, sodík, draslík, sírany. Ve zvýšeném množství však mohou negativně ovlivnit kvalitu, neboli jakost vody, případně i její zdravotní nezávadnost.

Železo a mangan
Je druhým nejrozšířenějším kovem na Zemi a zároveň i prvkem, který tvoří nezbytnou součást živého organismu. Aby voda vyhověla organoleptickým, tedy smyslovým vlastnostem (zejména chuti), byly pro ni stanoveny mezní hodnoty – pro pitnou z kohoutku a balenou přísnější (200 µg/l) a o polovinu vyšší pro pramenitou a kojeneckou (300 µg/l). Pro vody minerální žádná hodnota neexistuje, neboť se jedná o vody specifické.
Balené vody jsou většinou „odželezněny“, výrobce bohužel nemá ze zákona povinnost tuto úpravu na obalu uvádět.
Obsah železa a manganu v pitné vodě se také upravuje, obsah železa ale může ovlivnit např. i stav vodovodního potrubí.

Sodík
Ve vodě a v potravinách, i bez umělého přisolování, je přirozeně přítomen sodík. Jeho množství by dostatečně pokrylo denní příjem. Významnými, avšak nevítanými dalšími zdroji jsou průmyslově zpracovávané potraviny a samozřejmě individuální solení pokrmů při vaření nebo přímo na talíři.
Doporučený denní příjem sodíku je 500 mg.
A protože populace v průmyslových zemích přijímá sodíku více, než by bylo zdrávo, jsou jeho mezní hodnoty ve vodě stanoveny poměrně nízko – pro vodu kojeneckou 20 mg/l, pramenitou 100 mg/l a pitnou 200 mg/l. Minerální vody vzhledem ke svému specifiku žádnou mezní hodnotu nemají.

Fluoridy
Podzemní a povrchová voda není až na lokální výjimky dané geologickým podložím významným zdrojem fluoridů, tedy sloučenin obsahujících fluor. Při koncentraci fluoridů ve vodě kolem 1,0 mg/l může docházet k prvním projevům toxického působení fluoru na organismus. Již před více než patnácti lety se pitná voda v ČR přestala uměle fluoridovat. Posléze došlo i k zpřísnění nejvyšší mezní hodnoty pro kojenecké a pramenité vody (0,7 mg/l) i stanovení zvláštního pravidla pro vodu minerální; je-li obsah fluoridů větší než 1,5 mg/l, musí to být na etiketě viditelně označeno současně s informací „není vhodná pro pravidelnou konzumaci kojenci a dětmi do 7 let věku“.

Látky zdravotně závadné

Těžké kovy a další prvky s toxickým potenciálem
První skupinu závažných látek tvoří tzv. těžké kovy a další prvky s toxickým potenciálem. Nejznámějšími představiteli jsou olovo, kadmium, nikl, arsen, rtuť… Až na nepatrné výjimky jsou u jednotlivých prvků stanoveny nejvyšší mezní hodnoty zdravotní nezávadnosti pro všechny druhy vod.

Dusičnany
Dusičnany ve vodě a půdě se v nízkých koncentracích vyskytovaly odjakživa (koloběh dusíku). Přirozené podmínky jejich výskytu byly postupně narušovány růstem lidských sídlištních celků. Synonymem chemického znečištění pitné vody se staly až v souvislosti s vysokým, či spíše nadměrným využíváním dusíkatých hnojiv v zemědělství.
Nositelem zdravotního rizika jsou dusitany, na které se dusičnany rozkládají v zažívacím traktu. A protože člověk s potravou, ale i s léky a kouřením cigaret přijímá aminy, dodává dusitanům „druhou polovinu“, která je nutná ke vzniku sloučenin zvaných nitrosaminy (které jsou sice prokázaným karcinogenem u zvířat, ale dosud není jasné, zda ke vzniku nádorů u člověka může vést i příjem dusičnanů pitnou vodou – epidemiologické studie to aspoň zatím nepotvrzují).
I když naprostá většina kojenců do tří měsíců věku je kojena a mateřské mléko jim dodává tekutinu v potřebném množství, pro jistotu dodejme riziko pojící se k dusitanům. Krev kojenců právě do tří měsíců obsahuje zárodkový hemoglobin. Naváží-li se dusitany na krevní barvivo, vznikne methemoglobin, který není schopen přenášet kyslík.
Nejpřísnější nejvyšší mezní hodnota je stanovena pro dusičnany v kojenecké vodě – 10 mg/l (pro dusitany 0,02 mg/l), pro pramenité platí maximálně 25 mg/l (pro dusitany 0,02 mg/l), pro minerální a pitnou vodu 50 mg/l (pro dusitany – minerální 0,1 mg/l, pitná 0,50 mg/l).

Benzo(a)pyren a polycyklické aromatické uhlovodíky
Polycyklické aromatické uhlovodíky představují skupinu látek, do které patří více než 100 sloučenin; jednou z hlavních a nejlépe prozkoumaných je benzo(a)pyren, prokázaná karcinogenní látka pro člověka.
Jedná se o látky, které jsou obecně nebezpečné pro životní prostředí a pro zdraví člověka. Jejich významným zdrojem jsou průmyslové podniky, spalovací motory dopravních prostředků (uvolňují se i z pneumatik, viz aktuální test zimních pneumatik) a lokální topeniště.
Polycyklické aromatické uhlovodíky se mimo jiné dokáží silně navázat na sedimenty ve vodách. Vzhledem k této jejich vlastnosti a vzhledem k tomu, že jejich přítomnost nelze zejména v povrchové vodě vyloučit, patří mezi zdravotně závažné ukazatele jakosti vody s nejpřísnějším limitem v podobě nejvyšší mezní hodnoty.

Vedlejší produkty dezinfekce
Cholera, břišní tyfus, úplavice, dětská obrna, hepatitida A a další, jsou nemoci přenosné vodou. Až teprve ve 20. století se podařilo zabezpečit bakteriální nezávadnost pitné vody a tím zamezit šíření „vodních nemocí“.
Za neuvěřitelným (ano! neuvěřitelným) pokrokem ve vodárenství je chlor. Chlor má jednu důležitou vlastnost – vydrží ve vodě relativně dlouho a umí dostatečně zajistit její bakteriální nezávadnost. Do pitné vody se dávkuje před jejím vstupem do sítě, aby ji dezinfikoval a chránil před možným druhotným bakteriálním znečištěním v průběhu jejího transportu ke spotřebitelům. I když hovoříme o chloru, neznamená to, že ze všech kohoutků teče chlorovaná voda. Vodárny používají takové technologie úpravy vody, která odpovídá kvalitě surové vody. Např. jedná-li se o povrchovou vodu nebo o podzemní vodu pod vlivem povrchové vody, je nezbytná filtrace, která bývá nejefektivnějším dezinfekčním prvkem v průběhu úpravy, protože zachytí nejen většinu bakterií a virů, ale i prvoky a jejich odolná stádia, na které nemá používaná chemická dezinfekce téměř žádný vliv. Pokud voda po úpravě vyžaduje ještě dezinfekci, používají se různé chemické látky (plynný chlor, chlornan, ozon, oxid chloričitý, peroxid vodíku, chloramin atd.) nebo jejich kombinace, ale také UV záření nebo mikrofiltrace.

Zpracováno dle informací na www.dtest.cz, kde si můžete prohlédnout i výsledky testů jednotlivých značek balených vod.

3. Sycená versus nesycená balená voda aneb kterou vlastně pít z pohledu praktického lékaře?

Sycená voda (perlivá, sodovka) vzniká rozpuštěním oxidu uhličitého ve vodě za vzniku disociované kyseliny uhličité. Odstranit se dá CO₂ z vody varem.
Oxid uhličitý (CO₂) se přidává do balených vod z několika důvodů. Mírným pozitivem jsou konzervační účinky oxidu uhličitého, rozpuštěním CO₂ ve vodě mírně klesá pH  a v tomto kyselejším prostředí dochází poněkud obtížněji k množení mikroorganismů. Oproti balené vodě nesycené je tedy poněkud stálejší při skladování a méně choulostivá vůči účinkům vnějšího prostředí (hlavně tepla a světla).
CO₂ se však přidává do vody především kvůli chuti. Pijeme-li sycenou vodu (všechny chutnají prakticky stejně), nejsme schopni rozpoznat případnou horší kvalitu vody.
Máme též pocit rychlejšího odstranění pocitu žízně a osvěžení. Sycená voda způsobí rychlejší prokrvení sliznic zažívacího traktu. Může však vyvolat podráždění či překyselení žaludku (značná část CO₂ bývá odstraněna z těla říháním), vzestup tlaku krve či tepové frekvence.

To vše mluví pro upřednostnění nesycené vody oproti sycené. Zdravý člověk by měl konzumovat sycenou vodu do maximálního množství 1 litr za den, diabetici, kardiaci, těhotné ženy a kojenci by ji neměli konzumovat vůbec.
Závěrem lze říci, že balená voda je jistě velmi důležitá v oblastech, kde je horší kvalita pitné vody. Vždy však záleží na podmínkách jejího skladování, při dlouhodobém skladování (nebo dokonce za výlohou v obchodech) je zcela jistě méně kvalitní než voda z kohoutku.

Autor: MUDr. Jarmila Halová