Výsledek domácí výuky u Vieweghových po 13 letech

V květnu roku 2011 jsem se náhodou ocitla na společném dni domácí výuky tří maminek, které se rozhodly děti na nižším stupni vzdělávat doma. Náhodou jsem si všimla objednávky Předškolákových týdeníčků pro chytré hlavičky a dalších knížek od Veroniky Vieweghové, která je pořizovala mladší dceři Barunce, předškolačce. Sára byla tehdy druhačkou a Veronika ji učila doma.

Ze setkání i rozhovoru, který následně vznikl, jsem měla nepopsatelnou radost. Maminky byly ve svých odpovědích velmi upřímné, děti spontánní a tato spontánnost nebyla naštěstí ani při autorizaci nijak korigována.

Jestli si chcete přečíst pravdivý pohled tří maminek a jejich dětí na domácí výuku, včetně výhod i strastí, kterými procházely, určitě doporučuji dřívější text: Domácí škola u Vieweghů.

Právě díky maminkám a zřejmě i tomu, že jsem nenápadně vplula do jejich běžného programu vzniklo asi to nejautentičtější sdělení o domácí výuce. Ani tisíc teoretiků vám nepředá tak cenný pohled na věc, jako 3 dle svého nejlepšího vědomí a svědomí jednající matky, které nechají vyjádřit se i své jimi vzdělávané ratolesti.

Proč se Veronika rozhodla pro domácí výuku?

Veronika mi tehdy sdělila, že těch důvodů bylo více. Ji samotnou to ve škole moc nebavilo, nechtěla děti tak brzy dávat do vlivu jiných vychovatelů, bylo jí líto času, co děti ve škole prosedí, doma jsou hotovy často za třetinu a zbylý mohou lítat po venku.

Doma to trvalo rok, než prošlo manželem

Připomeňme ještě, že Veroničin lobbing za domácí vzdělávání trval u manžela rok, kdy vršením argumentů s návrhem souhlasil.

Na domácí výuku nejste úplně sami

Co mě také zaujalo, že existuje Asociace domácího vzdělávání, kde si rodiče vyměňují tipy na zdroje vzdělávání.

Jak to probíhalo?

Maminky jsem v Sázavě navštívila na počátku jejich působení v rolích pedagogů, proto se již začnu Veroniky rovnou vyptávat.

Veroniko, když jsme se viděly v květnu roku 2011, bylo to mimochodem rok po vydání Týdeníčků, syn Richard, pro kterého byly psané, je přesně mezi Vašimi dcerami :-). Zatímco já měla doma první třídu dokončující dítě, vy předškolačku před nástupem „do školy“ a končící druhačku.

Jak probíhaly následující roky?

Byl hladký Barunčin nástup do domácí školy?

Tím, že Barča byla dost často se mnou a Sárou v pokojíčku, když jsme se „učily“, tak přirozeně nasávala informace. A protože už odmala chce všechno nové zkoušet, uměla už písmenka ve čtyřech letech a četla před nástupem do první třídy. Nebyla tedy žádná změna nebo okamžik, kdy bych mohla říct, že teď nám začala škola.

Bylo pro mě důležité, abych dětem předávala informace přirozeně, při vaření, procházkách, na různých výletech. Prostě jsem využívala každé chvilky, kdy jsem jim mohla bez tlaku předávat různé informace, fungování, zvyky a tradice.

Přece jenom mít doma najednou 2 děti s různými studijními potřebami, kdy musíte každý rok u dvou komisí prokázat, že to doma funguje dobře, už byl rozdíl oproti jedné školou povinné. Zaznamenala jste nějaký rozdíl?

Ano, tím, že jsem neměla zkušenosti, a byl ve mně nějaký strach, abychom prokázali, že holky umí to, co mají na 1. a 3. třídu umět, asi jsem na ně víc tlačila, než bylo potřeba, a i sama na sebe jsem vytvářela tlak, který se už při prvním přezkoušení ukázal jako zcela zbytečný.

Pro mě je v domácím vzdělávání velkou výhodou možnost učit se tempem a podle potřeb dětí. Samozřejmě tím, že jsem sama vyšla z klasického způsobu vzdělávání, nevěděla jsem, jak učit děti jinak než vyplňováním pracovních listů a úkolů v učebnicích. Naštěstí mně holky vždycky dost jasně daly najevo, že je to nebaví a já musela hledat jiný způsob.

Byl rozdíl mezi dcerami, jak přijímaly vzdělávání obecně?

Každé dítě je jiné a mé dcery a syn nejsou výjimkou. Nejde k dětem přistupovat stejně a učit je ve stejnou dobu stejné věci a stejným způsobem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem jim něco vysvětlovala, učily jsme se například hravým způsobem vyjmenovaná slova, ale ony vůbec nechápaly, k čemu je to dobré a nebyly schopny informace přijímat. Tak jsem počkala dva měsíce a znovu jsem jim to nabídla. A stalo se neuvěřitelné. Velmi rychle to pochopily a bez biflování uměly správně psát i/y.

Ale to, co jsem si přála nejvíce se mi podařilo. Chtěla jsem, aby za své vzdělávání převzaly samy zodpovědnost. Neměly se učit pro mě, tátu, pro známky, hezké vysvědčení nebo pochvalu, ale pro sebe. A myslím, že se to podařilo.

Jak dlouho jste obě dcery doma učila?

Sáru celý první stupeň a Barča v páté třídě nastoupila na první založenou Scio školu na Chodově.

S jakou vizí? 8leté gymnázium nebo druhý stupeň základky?

Vizi jsem neměla žádnou. Myslela jsem, že budeme na individuálním vzdělávání celou školní docházku, ale tím, že Michalovi, jejich tátovi v roce 2012 praskla aorta a on jen zázrakem a schopností lékařů přežil, byla situace doma jiná. Dvě dcery celý den doma a k tomu nemocný manžel, který měl problémy s pamětí, orientací, schopností normálního fungování, což mělo obrovský dopad na jeho psychiku. Potřeboval péči a doprovázení k lékařům a na rehabilitace. Nedalo se to dlouhodobě zvládat tak, abych měla prostor na vzdělávání a naplňovat potřeby manžela, dětí a svých.

Proto jsme se rozhodli, že Sára zkusí přijímačky na osmileté gymnázium. Kdyby přijata nebyla, chtěla jsem v domácím vzdělávání pokračovat, i když jsem věděla, že to bude pro všechny velmi náročné.

Na přijímačky jsme se připravovaly a ona je zvládla. Byla přijata. Myslela jsem si, že to pomůže k nějaké stabilizaci a většímu klidu doma, ale nestalo se, protože Michalovi Praha přestala vyhovovat a chtěl být na Sázavě. Technicky to moc nešlo. Sára chodila na gymnázium, já byla s Barčou v bytě v Praze a Michal sám na Sázavě, protože v Praze s námi nechtěl být. Snažili jsme se, ale partnerské problémy byly tak velké, že jsme se nakonec rozvedli. Zůstala jsem v Praze, začala pracovat a Baru pak už musela do páté třídy nastoupit do školy. Zrovna se otevírala na Chodově první Scioškola v ČR a tak volba byla jasná.

Jaké se rozkrývaly talentové stránky dětí?

Sára je technický typ, má sluchovou paměť, je trpělivá, kreativní, empatická, pracovitá, ale také si umí odpočinout a nic nedělat. Barča je víc humanitně zaměřená, také hodně kreativní a tvořivá, má vizuální paměť a je na sebe velmi přísná. Je ambiciózní a jde si za svými sny a cíli. Pořád něco čte a studuje.

Jaké kroužky jste ke škole zvládaly?

Měla jsem to s kroužky snadné, protože jsem v Sázavě založila mateřské centrum a holky chodily na kroužky tam. Byly roky, kdy měly v centru i 7 kroužků týdně, ale všechny si vybraly samy. Netlačila jsem na ně, když je nějaký nezaujal, nemusely chodit, ale jediné, co jsem chtěla, byl alespoň odchozen půlrok. 

Stále jste organizovaly s ostatními maminkami každý měsíc společný den výuky?

Dlouho nám to vydrželo, ale s Michalovou nemocí jsme už nemohly být na každé akci. Musela jsem vybírat a plánovat.

Jaké předměty bavily vás a jaké děti? Byly ty talenty, oblasti zájmů odlišné?

Mě bavil dějepis a zeměpis, paradoxně předměty, které jsem jako malá nesnášela. Je ale těžké mluvit o předmětech, protože od druhé třídy jsem se snažila vytvářet pro holky spíš projekty, do kterých bych zahrnula všechny povinné předměty. Neučily jsme se hodinu dějepis, pak hodinu fyziku, pak matematiku, ale vše najednou klidně i dva měsíce.

Ještě jste zmiňovala, že Sára začala psát ne klasickým psacím písmem, ale dle Comenia Script. Jak to hodnotíte z dnešního úhlu pohledu? Nechybělo jí to spojené písmo? Barunka šla jakou cestou?

Obě se učily psát podle Comenia Scriptu, i když Sára se chvíli učila psát vázaným písmem, ale moc jí to nešlo. Když holky začaly psát tiskacím, velmi rychle začaly samy psát, což pro ně bylo motivující. Psaly si totiž deníček a mohly k obrázkům přidávat i slova. Jedině s čím měly trochu problém, bylo přečíst vázané písmo jiných dětí, ale to se rychle naučily. 

Zrovna vedle mě teď sedí Bára, která přijela na prázdniny z Dánska a ptám se jí, zda by to změnila. Její odpověď je zajímavá: Comenia Script jí vždycky vyhovoval, psala rychleji a prý dnes nikdo z jejích spolužáků nepíše vázaně, i když na prvním stupni psali. Naopak mi řekla, že vázané písmo může být při maturitních testech problém, protože se vyplněné testy skenují a když někdo nepíše skoro krasopisně vázaně, mohou studenti ztratit body za špatně čitelné písmo.

Jak probíhala příprava na přijímačky na gymnázium u dcer?

Musím říct, že rozdíl byl výrazný. Sára se poctivě připravovala několik měsíců, vyplňovala scio testy, chodila na doučování a Barča si před přijímačkami vyplnila jeden jediný test. Neznamená to ale, že by byla chytřejší, jen je prostě jiná a věděla od sestry, která jí trochu vyšlapala cestu, že se ani testy nemusí tak hrotit.

Dnes je to obráceně. Sára se téměř na zkoušky na vysoké škole nepřipravuje a má víceméně nejlepší známky a Barča je v přípravě na sebe přísná a učí se poctivě, ale je to spíš proto, že chce mít co nejlepší výsledky, aby měla větší šanci dostat se na školu v zahraničí.

Jak dopadly?

Výborně. Sára byla devátá. U Barči se to už nezveřejňovalo.

Jak pak naskočily do výuky ve státním školství? Objevily se nějaké problémy nebo naopak pozitiva dřívější domácí výuky?

Pozitiva z domácího vzdělávání převyšovaly, což nám říkali i učitelé, kteří na škole moc domškoláků neměli. 

Problémy byly spíše úsměvné. Sára nevěděla, jak to chodí v šatnách před tělocvikem, jak v jídelně a kdo jí řekne kód ke skříňce. Ve výuce problémy nebyly, jen Sára nechápala, proč si při testech nemohou navzájem pomáhat, vždyť by se tak učili vzájemně, nebo proč si spolužáci píšou taháky, když klamou sami sebe.

Pamatuji si, jak jednou přišla domů a byla smutná. Postupně jsem zjistila důvod: učitel na dějepis se prý úžasně připravil na hodinu, měl prezentaci, nějaké pomůcky, ale spolužáky to vůbec nezajímalo a vyrušovali. Sára byla tím překvapená, protože věděla, jak náročná příprava to pro učitele musela být. Holky si totiž už samy od třetí třídy připravovaly materiály ke studiu, vytvářely plakáty, projektové sešity a lapbooky. Proto dokázala Sára ocenit práci učitele. Zároveň ale byla i kritická, když to nebylo dobré.

Barča se zase zastávala spolužáků nebo byla takovým tlumočníkem mezi spolužáky a učiteli. Dokázala v pár větách shrnout problém, který během hodiny nastal a přidala i řešení.

Kam nakonec nastoupily?

Barča je ve čtvrťáku a dokončuje IB program v Dánsku. Na konci druháku se rozhodla, že ukončí studium na gymnáziu Duhovka a přejde na školu v Dánsku. Vše si sama obvolala, zařídila, udělala online zkoušky, já jsem jen podepisovala formuláře a pomohla jí se přestěhovat. Za dva měsíce maturuje, ale zároveň už dělá přijímačky na VŠ, obor psychologie nebo neuropsychologie.

Sára už je ve druhém ročníku na VŠ v Praze, obor marketing a management, bydlí dva roky s partnerem a přitom pracuje. Chce pokračovat ve studiu dál, možná i v zahraničí.

Narozeninová 2021

Když se na všechno podíváte dnešníma očima, udělala byste něco jinak? Pokud ano, co, proč a jak?

Neudělala. Všechno bylo správně. Kdybych věděla a uměla dělat věci jinak, dělala bych je jinak, ale pochopení přijde se zkušenostmi.

Stále jste proti známkování? Obecně nebo pouze na nižším stupni?

Na prvním stupni určitě. Na druhém stupni záleží na škole. Myslím, že na gymnáziu má procentuální hodnocení význam, ale je důležitý způsob. Co se mi líbilo na gymnáziu Duhovka, byla jasně daná a popsaná kritéria, která studenti dostávali předem při velkých testech nebo projektech a na studentech bylo se rozhodnout, jakou známku chtějí, potřebují, jaká jim stačí a podle toho se angažovat více nebo méně. Ušetřený čas pak mohli věnovat tomu, co je baví a naplňuje víc. Bylo to také spravedlivé a zabránilo se tomu, že by studenti mohli učitele podezřívat z nadržování nebo z toho, že se třeba špatně vyspali. Bylo to jasně dané: kritéria byla nebo nebyla splněna.

Učila jste děti intuitivně nebo jste tak činila na základě některých pedagogických směrů? Byly vám některé sympatické, jaké a proč?

Kombinovala jsem více směrů. Něco z Waldorfu, něco z Montessori pedagogiky…

Jak dopadla domácí výuka u vašich kamarádek Lady a Aničky, resp. u jejich dětí? A jak ji z dnešního pohledu hodnotí?

Tím, že jsem ze Sázavy odešla, nemám moc přehled, ale myslím, že všechny děti šly tam, kam chtěly jít a co je bavilo, k čemu měly talent.

Kolik vás nakonec v Sázavě bylo? Inspirovaly jste nějaké další maminky?

Rodin nás bylo 6.

Nemohu se nezeptat na váš soukromý život, protože toho byly jednu dobu plné i nebulvární noviny. 

Váš nyní již exmanžel, spisovatel Michael Viewegh prodělal život ohrožující stav, prasknutí srdečnice, největší tepny, která jde ze srdce a zásobuje krví celé tělo. V období rekonvalescence vyšly najevo jeho dřívější nevěry a vaše manželství následně skončilo rozvodem a vaším odchodem do Prahy. Tam jste si po čase našla jak nového muže, tak novou životní pracovní náplň.

Můžete nám je blíže popsat? Váš současný život, nakolik se liší od toho, ve kterém jsem vás navštívila. I tu odlišnost pracovní. Čemu se věnujete?

Můj život je v mnoha ohledech jiný. Mám úžasného, empatického, ale zároveň silného muže, který při mně stojí, podporuje mě, váží si mě a oceňuje, co pro rodinu, pro něj, pro sebe i ostatní lidi dělám. Na některých projektech pracujeme a školíme spolu, třeba Ženský a mužský princip v byznysu a mé oblíbené téma Jak využít ženský cyklus v podnikání.

Žádost o ruku

Sám si prošel náročnými vztahy, rozvody, odchody od rodiny, byl velmi úspěšný podnikatel, který ale prošel krizí a skoro o vše přišel. To vše ho formovalo a vedlo k tomu, aby byl opět sám sebou, autentický, upřímný, láskyplný a plně zodpovědný za svůj život. Jeho oddanost rodině a našemu vztahu je obrovská a za toho ho miluju a obdivuju.

Narozeninová 2024

Se synem Damianem

Když ve vztahu není respekt, úcta, důvěra, oddanost, když partneři nemají vyřešená svá traumata a bolesti, když nepracují na sobě, ale chtějí, aby se změnil ten druhý, nelze mluvit o láskyplném vztahu. Naštěstí my dva to máme jinak, ale nebylo to bez práce a neobešlo se to bez hádek a krizí, ale vždy ten druhý nám stál za to, abychom sami na sobě pracovali a poléčili jsme se uvnitř. Důkazem je i naše manželství a čtyřletý syn.

Za milý rozhovor děkuje Jana Martincová.